Pages - Menu

úterý 14. února 2017

Moje poprvé s Dešťovou holí

KNIHA: Dešťová hůl
AUTOR:  Jiří Hájíček 
SÉRIE: Volná „venkovská trilogie morálního neklidu“ (3.) 
NAKLADATELSTVÍ: Host, 2016 

Poslední díl volné „venkovské trilogie morálního neklidu“ se oproti předcházejícím dílům, které se obracely do minulosti (Selský baroko a Rybí krev), soustředí do současnosti. Sonda do života na českém venkově se stala Knihou roku 2016 v anketě Lidových novin. A nejen jich. Obecně je považována za jedno z nejlepších a nejvýraznějších děl minulého roku. Ráda bych z plna hrdla zakřičela, že ano, že s těmito názory beze zbytku souhlasím. Ale…

Příběh Zbyňka, který působí jako správce univerzitních pozemků, blíží se padesátce a tak „trochu“ prochází krizí středního věku. V souvislosti s ní se ještě potýká s manželskou krizí, nespavostí a s jakýmsi pocitem vlastní zbytečnosti. Rád se vrací na venkov, do míst svého dětství, dospívání a první lásky, kde nemusí tolik bilancovat nad svým současným životem. Avšak právě díky své první lásce Bohuně je nyní nucen nahlédnout na život na českém venkově i z té temné strany. Ze strany nekalých praktik a machinací s pozemky.  

Na úvod musím připustit, že nebýt Ježíška, asi by se mi tato kniha v hledáčku neocitla. Snoubí v sobě všechny pro mě nešťastné aspekty – současný český autor, vesměs nijaká zápletka, za níž se povětšinou skrývá něco (dle autora) „velmi hlubokého“ a žánr „venkovský román“, který mě děsil už před deseti lety u maturity. Ježíšek to prostě letos nevychytal. Byť jsem se snažila zachovat objektivitu a nedat na předsudky, stejně mám s Dešťovou holí od Jiřího Hájíčka problém, a ne jeden. 

Nejprve se nešťastně ztrapním a přiznám se, že jsem jako čistokrevný, naplavený Pražák doposud netušila, že Stromovka je i někde jinde než v Praze. Českobudějovičáci odpustí, tak nějak automaticky jsem Pražákům osobovala právo na svého jména jednu jedinou Stromovku v zemi. Díky své krátkozrakosti a omezenosti (která je Pražákům často vyčítána a oni se proti ní horlivě ohrazují) jsem se pak hlavně zpočátku ztrácela v příslovečném určení místa. Kde že ten Zbyněk bydlí? Pracuje na univerzitě v Českých Budějovicích, ale domů chodí kolem Stromovky? Takže dojíždí z ČB do Prahy? Každý den?! Toliko k mé vlastní tuposti.

Co však nemá nic společného s mou neschopností vyznat se v místopise, je velmi chaotické použití ICH a ER formy. Autor chvílemi používá ve spojitosti s hlavním hrdinou třetí osobu a chvílemi první osobu. Nejen, že je to chaotické, ale hlavně je to matoucí a rušivé. Nejsem zvyklá, a to se intelektuálně šacuji docela vysoko (byť to z předchozího odstavce není úplně znát), číst si v ryze beletristické knize věty několikrát, abych pochopila, o kom se v nich mluví, a oč se vlastně jedná. No, všechno je jednou poprvé. Já zažila toto poprvé s Dešťovou holí od pana Hájíčka (ať už to zní, jak chce mnohoznačně). Možná je to také dáno tím, že snobský měšťák uvažující pouze v intencích sebe sama, postrádá přirozenou schopnost orientovat se i jinak než v ICH formě. Opět se tedy toto negativum dá přičíst na vrub mě samotné.

Co je však neoddiskutovatelný fakt, jehož strůjcem nejsem já, ale autor, je jednotvárnost a až ubíjející nezáživnost děje jako takového. Nejsem si jistá, zda má ono pomalu plynoucí pojímání děje sloužit jako paralela k životu na vesnici. Nebo má jen zkoušet čtenářovu trpělivost.  Či se snad za ním skrývá něco víc, co se mi za celou dobu nepodařilo odhalit (v životě jsem si nepřipadala tak hloupá jako během/po pře/čtení téhle knihy..). Vedle nic moc děje, ještě aby čtenář sympatickou postavu v knize pohledal. Zbyněk je „nešťastný“, protože ho jeho bezproblémový, středostavovský život, s docela fajn manželkou, dobrou prací, hezkým bydlením a nulovými existenčními problémy, jednoduše nudí a nenaplňuje. Nejraději by odjel na Špicberky a tam v tichu polární krajiny bádal. Proč se jednoduše nesebere a nejede, jsem z knihy nevyčetla (asi ještě nepřišel na to, po čem že by tam vlastně bádal, když není ani vědec, ani nadšenec a vlastně ho nic moc nezajímá)(chudák (!)).  Jeho první láska Bohuna není o moc sympatičtější. Zdrchaná ženština, co celý život obětovala péči o jiné (manžel opilec, nemocný otec) a o grunt, který ji teď doslova padá na hlavu. Vztahy v rodině na bodu mrazu, protože bláznivý strýc nechal jediný pořádný kus pozemkou současně jí i její sestře a děvčata se o něj teď dohadují. Jedna by z peněz utržených za jeho prodej poplatila dluhy svého mazaného přítele a druhá by nechala opravit střechu. A teď Zbyňku raď, jak z toho ven. Jediná možná trochu sympatická by vám mohla být Tereza, Zbyňkova manželka. Éterická bytost s bohulibou zálibou v hudbě a francouzské řeči. Žena, která marně touží po dítěti a znovu zažehnutí manželské jiskry. Ať dělá, co dělá, nic z toho se jí ale nedaří, čímž ve čtenáři vyvolává jen jakousi úzkost a další nesympatie k ústřednímu hrdinovi. 

Vedle toho autor pracuje s jakýmisi konspiračními teoriemi, jimiž se má Zbyněk zabývat. Motiv však zanikne ve vzduchoprázdnu, když se o nich autor několikrát zmíní, ale dál jej nerozpracovává. Jakou funkci mají tedy v celém příběhu plnit, nevím, nepochopila jsem a sám autor ani další půdu pro pochopení nepřipravuje, když se má jednat o poslední díl oné volné trilogie. Důvod Zbyňkovi nespavosti jsem taktéž neodhalila, ani nevím, jakou funkci má v příběhu plnit. Týpek se prostě mezi třetí a pátou ráno budí, nemůže usnout a je z toho na palici. Tráví pak hodiny a hodiny zíráním do stropu, nebo nakupováním potravin v nonstopáči, protože užitečněji se ten čas přece strávit nedá (ví to ze všech nejlíp, zkusil už úplně všechno!). A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Jak praví Josef Chuchma ve výborné recenzi v Lidovkách, kdo chce Hájíčka bít, hůl si najde

A teď je čas na hodnocení, se kterým si, podobně jako s celou knihou, vůbec nevím rady. Na současnou českou prózu to není vyloženě špatně, o něco se to snaží, byť pro mě dost nešťastnými prostředky. Co se ale nelíbí mně, nemusí se nutně nelíbit vám. Když už se autor přenese přes to věčné opakování Zbyňkovy únavy a znuděnosti (ze svého pohledu bych to nazvala spíš rozmazleností z toho, že pánovi nic nechybí, nudí se, a tak si uměle vytváří problémy), tak píše čtivě a zajímavě. Jakousi pointu to nejspíš asi taky má (věřím, že tam někde určitě je). Možná nás to má donutit zamyslet se nad každodenními hloupostmi, které řešíme, abychom si uvědomili, jak pohodlný a bezstarostný život vlastně žijeme. Jak upadáme do nudy a stereotypu, který si ale vytváříme dost často svévolně a sami, místo, abychom proti němu bojovali. Obecně nás to má asi vést k prozření, že lidi umí být svině bez ohledu na to, zda žijí na vsi, nebo ve městě. Anebo taky ne…

HODNOCENÍ: 50%
 

Žádné komentáře:

Okomentovat