Jak jsem podlehla kouzlu české aristokracie

KNIHA:  Poslední aristokratka  
AUTOR:  Evžen Boček 
SÉRIE: Aristokratka (1.)
NAKLADATELSTVÍ: Druhé město, 2012

Už dlouho se mi nestalo, aby ve mně kniha vyvolávala nevázané výbuchy smíchu bez ohledu na určení času nebo místa (čti kdykoli a kdekoli). Poslední aristokratce Evžena Bočka se to úspěšně dařilo v metru, na ulici, ve výtahu, prostě kdekoli, kam mě doprovázela. Je to totiž svým způsobem neobvyklý úkaz na české literární scéně – je to vtipné, nápadité, autor se nijak nepodbízí a čtenář se baví. Celou dobu. A pořádně.

Fiktivní deník Marie Kostkové z Kostky, která se s rodinou vrací z Ameriky do Čech na panství, které jim bylo vráceno v restituci. Píše se rok 1996 a rodina Kostkových se musí vyrovnat s nově nabytým bohatstvím, které je spíš danajským darem. S panstvím se původně tříčlenná rodina rozrůstá o dvě dogy, nevrlého kastelána, plešatícího zahradníka a kuchařku se zálibou v ořechovce. Celý ansámbl je neuvěřitelně různorodý, svérázný a troufám si říct, že v knize není postava, kterou byste si nezamilovali (možná jedna). A je to fakt jízda! Matka Američanka, která bojuje s češtinou, chce být jako princezna Diana a na Kostce zoufale pátrá po paranormálních jevech. Otec, František Antonín, hrabě Kostka z Kostky, do té doby profesor literatury, nyní navrátilec do vlasti, majitel nemovitosti zatížené rodinnou (pre)historií. Asi nejzoufalejší šlechtic na světě, odsouzený neustále přepočítávat pracně vydělané peníze dnes a bezohledně utracené kdysi dávno marnotratnými příbuznými. Den výplaty má v kalendáři zaznačen jako „škubání“ a zaměstnance nazývá „nenažranci“. Největšími důvěrníky jsou mu dvě dogy, kterým s radostí svěřuje, když páneček má penízky a nikomu je nedá. A ve chvílích největší úzkostí (čti po výplatách) jim ve stavu totální katatonie hází návštěvnické papuče. Marie, v pořadí třetí, autorka deníku a vypravěčka příběhu, osmnáctiletá komtesa, zatížená rodovou kletbou (obě předchozí Marie zemřely před dosažením dvacátého roku věku). Vtipně glosuje cestu zámku zpátky na výsluní a popisuje nepřeberné množství bizarních situací, s nimiž se musí rod Kostků koncem minulého tisíciletí vyrovnat. 

Kniha vznikala osm let a kastelán milotického zámku Evžen Boček si ji psal sám pro sebe, jak se říká „do šuplíku“. Náhoda tomu však chtěla a příběh fiktivního rodu Kostků z Kostky spatřil světlo světa. Po prvním díle následovala Aristokratka ve varu a v minulém roce (zatím) poslední díl Aristokratka na koni. Dohromady už se Aristokratky prodalo více než třicet tisíc kusů a autor za ni obdržel Cenu Miloslava Švandrlíka. Divadlo Na Jezerce celý příběh dokonce přivedlo na prkna, která znamenají svět s Annou Polívkovou v hlavní roli a dle dosavadních recenzí velmi úspěšně.

Díky své stále nepřekonané skepsi k současné české tvorbě mi Aristokratka velmi dlouho unikala a přišla mi do cesty vlastně náhodou. Před Vánocemi jsem narazila na nadšenou recenzi čerstvě vydaného třetího dílu a k četbě samotné jsem přistoupila jen proto, abych onu lety budovanou skepsi přiživila. Místo toho jsem propadla fenoménu svěžího humoru z pera praktikujícího katolíka, vesměs spíše uzavřeného muže, který se za spisovatele rozhodně nepovažuje. Možná proto je Aristokratka tak dobrá, autor „není nucen“ plnit plán, psaní netvoří hlavní zdroj jeho příjmů (sám tvrdí, že je rád, když mu knížka zaplatí množství prokouřených cigaret, které při jejím vzniku spotřebuje) a je to z celé knihy setsakramentsky znát.

Někde jsem slyšela, že za těmi nejlepšími gagy českých i zahraničních bavičů stojí hodiny úmorné dřiny a vymýšlení. Vtip je nakonec v tom, že divák neodhalí ani kapku potu, kterých bylo u vzniku scény na hektolitry, a celé mu to připadá tak strašně přirozené a jednoduše vtipné. A taková je i Aristokratka. Je to humor zcela přirozený, jednoduše plynoucí, nikde žádná křeč, ani vaření z vody na efekt. Už teď se těším na další díly! Přirovnání autora k velikánům typu Jirotky nebo Haška rozhodně není přemrštěné. Ryzí český humor je cítit z každé stránky a je to zkušenost do vzdálenějších „kultur“ takřka nepřenositelná, protože je to druh humoru tak zvláštně specifický. Díky Evženu Bočkovi a jemu podobným (v poslední době to byl např. Jaroslav Šimáček a jeho Charakter (taky ještě mädchen, ničema a oskar)) začínám znovu nacházet ztracenou víru v současné české autory. Což má pro mě, jako pro člověka odchovaného na Čapkovi, Poláčkovi a jim podobných, význam, který slovy nelze vyjádřit. 

3.2.

Olin s Láďou zadávili šest hus a pokousali prase.
Dopoledne jsme s plačící paní Tichou škubaly a porcovaly nebožky. Paní Tichá si myslí, že je jenom otázka času, kdy se ty bestie pustí i do nás.
… 

4.2.

Otec se pokouší cvičit psy. Bohužel je velmi netrpělivý, nedůsledný a zjevně si myslí, že zvířata rozumí lidské řeči. Jestli to vyčetl z oné zastaralé příručky, nevím, ale jeho výcvik vypadá takto.
„Oline, sedni!“ 
Olin nechápe, co se po něm chce, a olizuje otci ruku. 
„Sedni, debile.“ 
Otec tlačí Olinův zadek k zemi. 
„Ježišmarjá, ty vole, sedni a seď.“ 
Olin pořád stojí, ačkoli otec už na něm spočívá vahou celého těla. 
„Ty si úplně normální debil. Sedni, znamená, že pokrčíš zadní nohy a sedneš si na ten svůj posraný zadek, blbče. Takto!“ 
Otec si sedá na zadek, což Olin chápe jako výzvu, aby mu oslintal obličej. 
„Jak si velký, tak si blbý.“ 
Obrací se na Láďu. 
„Láďo, ukaž tomu volovi, jak se sedí.“ 
Láďa si před otcem lehá na záda. 
„Druhý debil. Až řeknu, lehni, tak si lehneš, osle. Teď máš sedět.“ 
Olin se odvrací od otce a olizuje ležícího Láďu. 
„To není možný, co vy dva jste za kretény.“ 
Otec se uráží a odchází. 
Celý výcvik končí otcovým vzteklým zvoláním: „Až budete něco potřebovat, tak za mnou nelezte, idioti.“
Večer už je ovšem zase bere na milost a tahá se s nimi o zámecké papuče.

HODNOCENÍ: 100%