KNIHA: Až úplně dolůAUTOR: Jennifer Weiner
NÁZEV ORIGINÁLU: All Fall Down
PŘEKLAD: Tereza Horáková
NAKLADATELSTVÍ: Domino,
2015
"Nebudeme litovat minulosti, ani si nebudeme přát zabouchnout za ní dveře."
Když jsem byla malá, provozovali moji rodiče prodejnu se smíšeným zbožím. Matka se starala o provoz a otec měl na starosti zásobování. Bylo tehdy pár let po revoluci a moji rodiče s nadšením objevovali nové možnosti podnikání. Vzpomínám si na jeden den o letních prázdninách po konci první třídy, který jsem s nimi trávila na prodejně. Bylo tehdy potřeba doplnit zásoby a tak jsem byla svěřena otci, dostali jsme příslušný finanční obnos a jelo se. První naše zastávka byla na benzínové pumpě, kde mi otec koupil největšího nanuka, jakého tam měli, pak o kus dál zastavil před hernou, kde mě se slovy: „Hned se vrátím, vydrž.“, nechal čekat. Nanuk už byl dávno snědený a otec nikde, nevím, za jak dlouho se tehdy vrátil, ale vzpomínám si, že mi to přišlo jako věčnost. Pak jsme dojeli pro zásoby, kterých bylo podezřele méně, než jak jsme dostali nakázáno a vrátili se zpátky na prodejnu. Když se strhl křik, šla jsem si raději hrát ven. Byť jsem si jako dítě myslela, že nám prodejna funguje, jak má, velmi brzy ji rodiče opustili a začali se věnovat něčemu jinému.
O pár let později jsem
vyzvedávala poštu a našla v ní brožurku o tom, jak bojovat se závislostí.
Než jsem ji donesla domů, zvědavě jsem si ji prohlédla, a když jsem si tenkrát
spojila jedno s druhým, bylo mi jasné, oč jde. Vzpomněla jsem si nejen na
zážitek z oněch letních prázdnin, ale i na večery plné hádek o peníze,
které jsme najednou neměli a pak také dny, kdy jsme měli peněz mnohem víc, než
bylo zvykem (nebylo těch dnů tolik, ale vepsaly se mi do paměti např. tak, že
otec najednou přijel v novém autě). I díky té brožuře, o jejíž zaslání
nejspíš požádala ze zoufalství máma, jsem si uvědomila, že otec hraje o peníze
a už svou závislost nejenže nedokáže utajit, ale už ji ani neumí udržet
v nějakých rozumných mezích (jestli je něco takového vůbec možné). Když se
mě dnes zeptáte, zda můj otec boj se svou závislostí vyhrál, nebudu schopná vám
odpovědět. Naposledy jsem ho viděla před více než dvanácti lety a popravdě na
tom nehodlám do budoucna nic měnit.
Nevím, jestli i díky těmto raným zkušenostem se závislostí, či je to obecně mladému člověku vlastní, ale téma závislosti na čemkoli mě vždycky nepokrytě fascinovalo. A mohlo se jednat o závislost na drogách, alkoholu či hraní o peníze. Velmi brzy jsem přelouskala Memento, My děti ze stanice Zoo, Herák, Zolova Zabijáka a další knihy tohoto typu. Stejně tak jsem sledovala všechny možné filmy/dokumentární pořady o alkoholismu, gamblerství či narkomanství. Dodneška jsem nikdy neochutnala ani marihuanu, ani jsem nikdy nezkoušela hrát v casinu, nebo jen s kamarády poker o drobné. Svým způsobem mám jakousi vnitřní obavu, že jsem jako můj otec, že ten démon závislosti ve mně někde je, stejně jako v něm a čeká na příležitost.
A to byl takový velmi obšírný oslí můstek ke knize, kterou jsem v rekordním čase dvou dnů přečetla minulý týden.
Allison Weissová je maminka na mateřské dovolené, manželka, bloggerka a uživatelka prášků na předpis. Začalo to velmi nevině, když si jednou během cvičení pochroumala záda a lékařka ji předepsala léky proti bolesti. Ve stejné době diagnostikovali lékaři Alzheimera u Allisonina otce a manžel začal mít problémy v práci. Navíc dupačkám začalo odrůstat i dítko, velmi specifická malá holčička, která Allison nedávala nic zadarmo. Bylo toho prostě najednou nějak moc a k drogám se bohužel utíká tak snadno. Z původně jednoho až dvou prášků denně se staly desítky, za které Allison neváhala na černém trhu na internetu utratit z mého pohledu „malé jmění“. Samozřejmě tahle záliba ve štěstí na předpis neunikne pozornosti jejího okolí, po několika peripetiích následuje léčebna a snad i happy-end? O tom už si přečtěte sami.
Předně chci říct, že tahle nenápadná kniha vyšla v nakladatelství Domino v rámci edice Inteligentní romány pro inteligentní ženy. Čili ano, jedná se primárně o román pro ženy, ale není v žádném případě tak tupý jako jejich převážná většina (viz trilogie od E.L. James a podobné skvosty) a do edice byl zařazen zcela po právu. Weiner píše čtivě, sice nijak zvlášť nenadchne, ale ani neurazí a po pár stránkách vás do příběhu vtáhne. Osud Allison, její závislosti, rozpadajícího se manželství a následné cesty z toho děsného bordelu vás do poslední chvíle ničím nepřekvapí, ale přesto vás donutí číst až do konce. V příběhu nenarazíte na příliš mnoho veskrze pozitivních postav a oblíbence si budete hledat jen velmi těžko – manžel na pěst, matka na pěst, šišlající rozmazlená dcera, jakžtakž sympatické postavy se buď vyskytují jen velmi poskrovnu - nejlepší kamarádka, nebo šéfová, nebo jsou v pokročilém stadiu Alzheimerovy choroby – otec. A ani hlavní hrdinka vám k srdci příliš nepřiroste. Ta kniha je vlastně tak obyčejná až je výjimečná tím, jak výstižně popisuje všední život. Ovšem, všední život americké vyšší střední vrstvy.
Ano, a tady přichází kámen úrazu. Je totiž velmi znát, komu je kniha určena. Ono se totiž zdá, jako by si autorka hned na začátku tvůrčího procesu řekla, že nechutných a superhnusných popisů závislostí bylo v minulosti v knihách/filmech dost a snažila se svůj příběh obléknout do přijatelnějšího hávu závislosti vyšší střední vrstvy, která se přece jen dokáže se svými problémy poprat s mnohem větším vkusem a grácií. Allison sice bojuje se svými démony (ovšem z teplíčka svého deseti-pokojového domu na předměstí), ale pro člověka, který v životě zažil horší situace než nemluvného manžela a zatvrzelé dítě, by to přece jen mohlo připomínat trochu bublinu, kterou si hlavní hrdinka vystavěla kolem svého království z cukrové vaty. A tak zatímco na ulici se chudé ženské za trochu fetu prodávají, Allison si z klidu domova objednává svou zásilku štěstí až do domu a ani autorka ji nenechává padnout až na jakési pomyslné dno. Ve výsledku je tak tahle sonda do jedné závislosti jen velmi povrchní a málo sžíravá pro čtenáře, který si prošel Lidmi ze stanice Zoo, Mementem či Herákem. Ovšem, Weiner se o nic takového ani nepokouší. Zcela přiznaně píše pro obyčejné ženy, kterým na příběhu jejich dobře situované vrstevnice ukazuje, jaké nebezpečí číhá i ve zdánlivě nevinných a na první pohled všedních věcech.
V touze po dosažení dokonalosti se člověk může dostat až na samé dno.
HODNOCENÍ: 50%
Nevím, jestli i díky těmto raným zkušenostem se závislostí, či je to obecně mladému člověku vlastní, ale téma závislosti na čemkoli mě vždycky nepokrytě fascinovalo. A mohlo se jednat o závislost na drogách, alkoholu či hraní o peníze. Velmi brzy jsem přelouskala Memento, My děti ze stanice Zoo, Herák, Zolova Zabijáka a další knihy tohoto typu. Stejně tak jsem sledovala všechny možné filmy/dokumentární pořady o alkoholismu, gamblerství či narkomanství. Dodneška jsem nikdy neochutnala ani marihuanu, ani jsem nikdy nezkoušela hrát v casinu, nebo jen s kamarády poker o drobné. Svým způsobem mám jakousi vnitřní obavu, že jsem jako můj otec, že ten démon závislosti ve mně někde je, stejně jako v něm a čeká na příležitost.
A to byl takový velmi obšírný oslí můstek ke knize, kterou jsem v rekordním čase dvou dnů přečetla minulý týden.
Allison Weissová je maminka na mateřské dovolené, manželka, bloggerka a uživatelka prášků na předpis. Začalo to velmi nevině, když si jednou během cvičení pochroumala záda a lékařka ji předepsala léky proti bolesti. Ve stejné době diagnostikovali lékaři Alzheimera u Allisonina otce a manžel začal mít problémy v práci. Navíc dupačkám začalo odrůstat i dítko, velmi specifická malá holčička, která Allison nedávala nic zadarmo. Bylo toho prostě najednou nějak moc a k drogám se bohužel utíká tak snadno. Z původně jednoho až dvou prášků denně se staly desítky, za které Allison neváhala na černém trhu na internetu utratit z mého pohledu „malé jmění“. Samozřejmě tahle záliba ve štěstí na předpis neunikne pozornosti jejího okolí, po několika peripetiích následuje léčebna a snad i happy-end? O tom už si přečtěte sami.
Předně chci říct, že tahle nenápadná kniha vyšla v nakladatelství Domino v rámci edice Inteligentní romány pro inteligentní ženy. Čili ano, jedná se primárně o román pro ženy, ale není v žádném případě tak tupý jako jejich převážná většina (viz trilogie od E.L. James a podobné skvosty) a do edice byl zařazen zcela po právu. Weiner píše čtivě, sice nijak zvlášť nenadchne, ale ani neurazí a po pár stránkách vás do příběhu vtáhne. Osud Allison, její závislosti, rozpadajícího se manželství a následné cesty z toho děsného bordelu vás do poslední chvíle ničím nepřekvapí, ale přesto vás donutí číst až do konce. V příběhu nenarazíte na příliš mnoho veskrze pozitivních postav a oblíbence si budete hledat jen velmi těžko – manžel na pěst, matka na pěst, šišlající rozmazlená dcera, jakžtakž sympatické postavy se buď vyskytují jen velmi poskrovnu - nejlepší kamarádka, nebo šéfová, nebo jsou v pokročilém stadiu Alzheimerovy choroby – otec. A ani hlavní hrdinka vám k srdci příliš nepřiroste. Ta kniha je vlastně tak obyčejná až je výjimečná tím, jak výstižně popisuje všední život. Ovšem, všední život americké vyšší střední vrstvy.
Ano, a tady přichází kámen úrazu. Je totiž velmi znát, komu je kniha určena. Ono se totiž zdá, jako by si autorka hned na začátku tvůrčího procesu řekla, že nechutných a superhnusných popisů závislostí bylo v minulosti v knihách/filmech dost a snažila se svůj příběh obléknout do přijatelnějšího hávu závislosti vyšší střední vrstvy, která se přece jen dokáže se svými problémy poprat s mnohem větším vkusem a grácií. Allison sice bojuje se svými démony (ovšem z teplíčka svého deseti-pokojového domu na předměstí), ale pro člověka, který v životě zažil horší situace než nemluvného manžela a zatvrzelé dítě, by to přece jen mohlo připomínat trochu bublinu, kterou si hlavní hrdinka vystavěla kolem svého království z cukrové vaty. A tak zatímco na ulici se chudé ženské za trochu fetu prodávají, Allison si z klidu domova objednává svou zásilku štěstí až do domu a ani autorka ji nenechává padnout až na jakési pomyslné dno. Ve výsledku je tak tahle sonda do jedné závislosti jen velmi povrchní a málo sžíravá pro čtenáře, který si prošel Lidmi ze stanice Zoo, Mementem či Herákem. Ovšem, Weiner se o nic takového ani nepokouší. Zcela přiznaně píše pro obyčejné ženy, kterým na příběhu jejich dobře situované vrstevnice ukazuje, jaké nebezpečí číhá i ve zdánlivě nevinných a na první pohled všedních věcech.
V touze po dosažení dokonalosti se člověk může dostat až na samé dno.
HODNOCENÍ: 50%
Žádné komentáře:
Okomentovat